Několik slov o mé relativně nové kamarádce Annie
Annii jsme si pořídili se svým přítelem krátce před tím, než jsme se přestěhovali do našeho prvního společného bytu. Přítel nebyl pořízením psa zpočátku nijak nadšen, narozdíl ode mne, kterou od malička provázely osudy mnohých zvířecích kamarádů. Slepice, králíci, morčata Filip @ Filinka, kočky - Bernard, Mici - máma Bubinka který zemřel loni - srazilo jej auto :( , Moury a poslední přírůstek nalezenec z Křelova - Sebastián, pes Kilián, rybičky, osmáci, pakobylky, kudlanky, myšák Herbert, křečíci, čolek, andulka Robik, chameleon, vodní želva Karolína - ta se s námi přestěhovala a můj splněný sen - vlastní kůň Rina, které se ale budu věnovat na jiné stránce - tuto chci věnovat právě Annii, neboli An, Eny . . . .
Jak jsem již řekla, nemáme ji nijak dlouho, narodila se 22.6.2006 kousek od Brna v Blučině, kam jsme si pro ni 17.8.2006 jeli, ale i za toho půl roku se nám nesmazatelně zapsala do životů a srdíček, a nejen nám, ale všem, kteří ji poznali. An je pražský krysařík bez PP, černá s pálením. Je to prostě takový legrační, miloučký, dobrosrdečný skříteček. Zamilovala jsme si ji od prvního okamžiku, kdy jsme se na ni,jako na ještě malinké štěňátko jeli podívat. Byla tak drobounká, až jsem se ji bála vzít do ruky, abych to maličké tělíčko nepomačkala, takové křehoučké nic. To ovšem netrvalo dlouho . . .
Již druhý den po tom, co jsme si ji přivezli, se začala projevovat. Napřed jen tak pozvolna - ještě se schovávala za moje nohy, ale už občas vykoukla a snažila se zakousnout nějakou tu nebezpečně blízko se odváživší vosu, či včelku. Další den se odvažovala na zahrádce mých rodičů čím dál dál sama, začala prozkoumávat trávu - zjistila, že je perfektní hra se stébly na přetahovanou, ovšem do té doby, než stéblo trávy nevydrželo nápor toho 400g vážícího tělíčka, přetrhlo se a An skončila rozpláclá naznak v trávě. Po tomto nezdaru se zase rozhodla, že bude zahradnicí a začala nám sklízet rajčata, na která dosáhla, přímo z keříčků - nechápala, proč se za ní vždycky rozběhneme s podivným křikem a rozhozenýma rukama, ale vzala to jako bezva hru a bavila se tak několik dní, než oběvila SMETÁK.
Nejdřív se ho ukrutně bála, obíhala jej v obrovských kruzích a hrozivě na něj svým pisklavým hláskem ječela. Jak si ale dodávala odvahy, kruhy se zmenšovaly čím dál víc až se náš trpaslíček odvážil ten hrozivý smeták zakousnout. Sebrala všechnu odvahu, co se do takového pidi tělíčka jen vejde, hrozive zavrčekla - což v jejím podání zní jako bzučení podrážděného čmeláka, nadechla se a s výskokem dobrých 20cm se na něj vrhla a zadávila ho. Pak si ho s výrazem vítězného gladiátora odnesla na trávník, kde v klidu skoncovala s jeho bídným životem.
Tahle hra ji bavila poměrně dost dlouho a tak ke konci náš smeták opravdu dostál přirovnání "vypelichaného smetáku". A když si na tom nebohém nářadí tak zvýšila sebevědomí, začal si ten titěrný střízlíček dovolovat na našeho, asi ročního nalezence, kocoura Sebastiána.
Ze začátku to vypadalo jako nevinná hra. Sebík ji blahoskonně ignoroval, občas, když byla moc dotěrná ji plácl packou (vždy se zataženými drápky). Poté ale i on přišel na chuť hře s tou malou surovečkou a začaly bitky, jako z divokého západu. Chvíli byla uprchlíkem An, poté zase Sebík a když už ho moc kousala a pištěla mu do jeho citlivých oušek, tak si na ni někde v záloze počíhal a jak nic netušíc běžela okolo, vyskočil přímo na ni a skolil ji do trávy. Kousek se ještě za srdcervoucího Anniiného pískotu kutáleli v klubku, poté kocour povolil obětí a An s nářkem umírajícího písklete prchala za mnou, postěžovat si a požalovat, že ji ten obrovský predátor málem zakous.
Než jsem ji ale stačila dvakrát pohladit, Sebík se jakoby nic prošel pod mýma nohama a tatam bylo rozhořčení a smrtelná zranění - An se střemhlav vrhla přímo na něj a on jen dobrácky měkkou packou odrážel její zuřivé výpady na své uši, tlamičku a velkoryse přehlížel, když se její, jako jehličky ostré mléčné zoubky zakusovaly do jeho zlomeného ocásku.
To je hra, která jim oběma vydržela dosud. I když Sebastián zůstal u mých rodičů a An bydlí s námi ve městě, slepoň 2x týdně ji moji úžasní rodiče (kdo jiný by se mi o toho malého ďáblíka s vyzáží nevinného chudáčka, s věčnou slzičkou ve svých velikánských očích, postaral) hlídají, když jsem zrovna u koní, nebo v Prostějově na basketu. A to je přesně to, na co se Annie nejvíc těší - až bude zase moct řádit se svým největším kamarádem Sebastiánem. A nutno dodat, že i když je občas až přespříliž rozdováděná a kousne ho tak, že odletí pár bílých chloupků z jeho huňatého kožíšku, on nikdy nevytáhne drápky, má s ní neuvěřitelnou trpělivost a když přijedeme, jde ji přivítat a snáší její výlevy náklonnosti, řekla bych, že se pod vousky usmívá a určitě ji má také rád :)
Jak jsem již řekla, nemáme ji nijak dlouho, narodila se 22.6.2006 kousek od Brna v Blučině, kam jsme si pro ni 17.8.2006 jeli, ale i za toho půl roku se nám nesmazatelně zapsala do životů a srdíček, a nejen nám, ale všem, kteří ji poznali. An je pražský krysařík bez PP, černá s pálením. Je to prostě takový legrační, miloučký, dobrosrdečný skříteček. Zamilovala jsme si ji od prvního okamžiku, kdy jsme se na ni,jako na ještě malinké štěňátko jeli podívat. Byla tak drobounká, až jsem se ji bála vzít do ruky, abych to maličké tělíčko nepomačkala, takové křehoučké nic. To ovšem netrvalo dlouho . . .
Již druhý den po tom, co jsme si ji přivezli, se začala projevovat. Napřed jen tak pozvolna - ještě se schovávala za moje nohy, ale už občas vykoukla a snažila se zakousnout nějakou tu nebezpečně blízko se odváživší vosu, či včelku. Další den se odvažovala na zahrádce mých rodičů čím dál dál sama, začala prozkoumávat trávu - zjistila, že je perfektní hra se stébly na přetahovanou, ovšem do té doby, než stéblo trávy nevydrželo nápor toho 400g vážícího tělíčka, přetrhlo se a An skončila rozpláclá naznak v trávě. Po tomto nezdaru se zase rozhodla, že bude zahradnicí a začala nám sklízet rajčata, na která dosáhla, přímo z keříčků - nechápala, proč se za ní vždycky rozběhneme s podivným křikem a rozhozenýma rukama, ale vzala to jako bezva hru a bavila se tak několik dní, než oběvila SMETÁK.
Nejdřív se ho ukrutně bála, obíhala jej v obrovských kruzích a hrozivě na něj svým pisklavým hláskem ječela. Jak si ale dodávala odvahy, kruhy se zmenšovaly čím dál víc až se náš trpaslíček odvážil ten hrozivý smeták zakousnout. Sebrala všechnu odvahu, co se do takového pidi tělíčka jen vejde, hrozive zavrčekla - což v jejím podání zní jako bzučení podrážděného čmeláka, nadechla se a s výskokem dobrých 20cm se na něj vrhla a zadávila ho. Pak si ho s výrazem vítězného gladiátora odnesla na trávník, kde v klidu skoncovala s jeho bídným životem.
Tahle hra ji bavila poměrně dost dlouho a tak ke konci náš smeták opravdu dostál přirovnání "vypelichaného smetáku". A když si na tom nebohém nářadí tak zvýšila sebevědomí, začal si ten titěrný střízlíček dovolovat na našeho, asi ročního nalezence, kocoura Sebastiána.
Ze začátku to vypadalo jako nevinná hra. Sebík ji blahoskonně ignoroval, občas, když byla moc dotěrná ji plácl packou (vždy se zataženými drápky). Poté ale i on přišel na chuť hře s tou malou surovečkou a začaly bitky, jako z divokého západu. Chvíli byla uprchlíkem An, poté zase Sebík a když už ho moc kousala a pištěla mu do jeho citlivých oušek, tak si na ni někde v záloze počíhal a jak nic netušíc běžela okolo, vyskočil přímo na ni a skolil ji do trávy. Kousek se ještě za srdcervoucího Anniiného pískotu kutáleli v klubku, poté kocour povolil obětí a An s nářkem umírajícího písklete prchala za mnou, postěžovat si a požalovat, že ji ten obrovský predátor málem zakous.
Než jsem ji ale stačila dvakrát pohladit, Sebík se jakoby nic prošel pod mýma nohama a tatam bylo rozhořčení a smrtelná zranění - An se střemhlav vrhla přímo na něj a on jen dobrácky měkkou packou odrážel její zuřivé výpady na své uši, tlamičku a velkoryse přehlížel, když se její, jako jehličky ostré mléčné zoubky zakusovaly do jeho zlomeného ocásku.
To je hra, která jim oběma vydržela dosud. I když Sebastián zůstal u mých rodičů a An bydlí s námi ve městě, slepoň 2x týdně ji moji úžasní rodiče (kdo jiný by se mi o toho malého ďáblíka s vyzáží nevinného chudáčka, s věčnou slzičkou ve svých velikánských očích, postaral) hlídají, když jsem zrovna u koní, nebo v Prostějově na basketu. A to je přesně to, na co se Annie nejvíc těší - až bude zase moct řádit se svým největším kamarádem Sebastiánem. A nutno dodat, že i když je občas až přespříliž rozdováděná a kousne ho tak, že odletí pár bílých chloupků z jeho huňatého kožíšku, on nikdy nevytáhne drápky, má s ní neuvěřitelnou trpělivost a když přijedeme, jde ji přivítat a snáší její výlevy náklonnosti, řekla bych, že se pod vousky usmívá a určitě ji má také rád :)
